Rozvod a nezletilé děti

Podle dostupných informací se v ČR do konce roku 2017 rozvedlo 25,8 tisíce manželství, v meziročním srovnání o 0,8 tisíce více. U rozvodů převažovali manželé s nezletilými dětmi (15,2 tisíce) nad těmi bez nezletilých dětí (10,6 tisíce). Nejvíce rozvedených párů s dětmi (7,7 tisíce) vychovávalo v době rozvodu jedno nezletilé dítě. Celkem se rozvod dotkl 23,8 tisíce dětí. Intenzita rozvodovosti byla nejvyšší v období tří až šesti let trvání manželství. Úhrnná rozvodovost podle předběžných výsledků meziročně vzrostla ze 45 na 47 %. Průměrná délka rozvedeného manželství byla 13,2 roku.“

(Zdroj: Český statistický úřad, https://www.czso.cz/csu/czso/cri/pohyb-obyvatelstva-rok-2017)

V rámci výkonu své advokátní praxe se setkávám s klienty, kteří se chtějí rozvést anebo jim byl rozvod vnucen druhým partnerem. Často zjišťuji, že nemají vůbec představu, co rozvod fakticky znamená a jak silně zasáhne do jejich osobního života a především do života jejich ještě nezletilých dětí, a jak zpravidla naruší vzájemný vztah rodičů a dětí.

Občanský zákon říká, že „manželství může být rozvedeno, je-li soužití manželů hluboce, trvale a nenapravitelně rozvráceno a nelze očekávat jeho obnovení“ (§ 755 odst. 1). A dále že „Soud, který rozhoduje o rozvodu manželství, zjišťuje existenci rozvratu manželství, a přitom zjišťuje jeho příčiny, pokud dále není stanoveno jinak.“ (§ 756).

Zákon nám nabízí dvě varianty rozvodu. Právnickou mluvou se jedná v prvním případě o „variantu spornou“, kdy jeden z manželů s rozvodem nesouhlasí (tudíž se manželé obvykle nedohodnou ani na ničem dalším včetně výchovy dětí a rozdělení společného majetku). V takovém případě se v rozvodovém řízení zjišťuje příčina rozvratu manželství, což jednoduše znamená, že v rámci soudního jednání soudce oběma manželům klade nepříjemné dotazy na jejich soukromý a intimní život a z moci úřední tak zjišťuje, co je či bylo příčinou rozvratu (nejčastěji nevěra, nadužívání alkoholu, agrese a násilí, neuvážené zadlužování rodiny jedním z manželů, neschopnost jednoho z manželů přispívat do rodinného rozpočtu, a podobně). To, že se veřejně „pere špinavé prádlo“, není nikomu ze zúčastněných příjemné, a to včetně advokátů a soudců samotných. Často právě obava z veřejného projednání rozvodu je jednou z příčin, proč si rozvádějící se sjedná advokáta, od něhož očekává mimo jiné i psychickou podporu. Manželství je bez ohledu na zjištěnou příčinu rozvratu (a nesouhlas druhého manžela) stejně nakonec rozvedeno, jelikož nikoho nelze donutit setrvat ve vztahu, když sám nechce. Proto, je-li to alespoň trochu možné, doporučí advokáti svým klientům vydat se cestou druhé rozvodové varianty, které v právnickém žargonu říkáme „nesporný rozvod“ nebo také „rozvod bez zjišťování příčin rozvratu“.

Nesporná varianta znamená, že  pokud se oba manželé na rozvodu shodnou, manželství trvá alespoň jeden rok a manželé spolu již déle než šest měsíců nežijí, dohodli se na úpravě poměrů svých nezletilých dětí a rovněž na vypořádání společných majetkových vztahů, soud už nebude zjišťovat příčiny rozvodu a manželství na prvním jednání rozvede. Jednou z podmínek tohoto typu rozvodu je, že manželé spolu nežijí alespoň šest měsíců, čímž se míní, že již nejméně po tuto dobu netvoří manželské či rodinné společenství, a to bez ohledu na to, zda stále vedou společnou domácnost (bydlí ve společné domácnosti), s tím, že alespoň jeden z manželů manželské společenství zjevně obnovit nechce (§758 obč.zák.).

Pro obě varianty rozvodu platí, že rozvodu manželství musí vždy předcházet pravomocně ukončené řízení o úpravě poměrů (o výchově a výživě) nezletilých dětí pro dobu po rozvodu. Tím se rozumí řízení o tom, komu budou děti po rozvodu svěřeny do péče a jak bude každý z rodičů přispívat na jejich výživu.

Většina klientů stojících před rozvodem opomíjí fakt, že dítě potřebuje oba rodiče stejně a že rozvod nakonec odnesou především děti. Běžnou praxí je, že soud  autoritativně rozhodne pouze o tom, komu budou děti svěřeny do péče (s kým budou nadále žít) a jakou finanční částkou bude na výživu dětí přispívat ten z rodičů, který je mít ve své péči nebude; v tom lepším případě se tak děje schválením dohody, kterou spolu rodiče předem uzavřou (nejsou-li k ní výhrady ze strany opatrovníka dítěte, který se řízení účastní, jelikož zájmy rodičů jsou v tomto případě v kolizi se zájmy nezletilého dítěte). Soud, resp. zákon totiž vychází z předpokladu, že ohledně kontaktů (styku) rodiče, který s dětmi žít nebude, s dětmi, se oba rodiče zpravidla domluví. Často pak dochází k tomu, že pokud se rodiče shodnou na tom, se kterým z rodičů bude dítě žít (většinou s matkou) a dohodou se i na výši výživného (zpravidla pro otce), kontakt druhého rodiče s dětmi dost často podcení a řeší ho jen stručně tak, že otec bude děti vídat každý druhý víkend v měsíci, a dále pár týdnů o letních prázdninách nebo pár dnů o vánočních svátcích (mimochodem, Ústavní soud nedávno vydal nález, v němž rodičům, potažmo soudům sdělil, že Štědrý den je nejsvátečnější den v roce, a pokud není rodina pohromadě, pak by se rodiče měli po roce střídat…).  V lepším případě rodiče takovou dohodu ještě doplní větou, že „na dalším styku nad rámec uvedeného se rodiče domluví ad hoc“. Taková úprava kontaktu je však především pro dítě naprosto nedostatečná a nevyhovující. Právem obou rodičů je podílet se na péči výchově dítěte zásadně stejnou měrou. V praxi ale veškerá výchova dítěte leží na matce, které je dítě zpravidla svěřeno do péče. S výše uvedenou frekvencí kontaktů se otci dítě časem odcizí, když nemá šanci ho vidět vyrůstat, dozvídat se o jeho aktuálních problémech, zájmech, touhách, radostech, obavách i starostech. Mnohdy častějšímu styku brání také sama matka, ve které zůstává pocit křivdy, zvláště je-li to otec, kdo rodinu opustil. Matky jsou pak v důsledku uvedené úpravy přetížené, mají tendenci se na dítě nezdravě upnout, často negativně reagují na přirozené dotazy dítěte na tatínka, který s nimi najednou nežije, dítě postrádá přirozený mužský vzor a autoritu. Obavy matky, s níž je dítě v těsném kontaktu, silně vnímá, a matka je nevědomě na dítě přenáší. Dítě si navíc umí tyto nevyslovené strachy a obavy všemožně upravit. Není pak překvapivé, že děti žijící v takovém uspořádání rodinných vztahů jsou častěji emočně nevyrovnané a následně mají problémy s chováním. Ve vztahu k otci si pak takové dítě dokáže vsugerovat, že tatínek již o něj nemá zájem, mnohdy samo začne kontakt s otcem odmítat,  a na straně otce pak roste frustrace z toho, že se mu dítě zcela odcizí.  V tom horším případě otec skutečně zájem o dítě ztratí, když právo na styk s dítětem se fakticky vynutit nedá (ani prostřednictvím veřejné moci).

Dosud jsem hovořila o nejčastější situaci, a to, že dítě zůstane po rozvodu svěřeno do péče matky. Nemusí tomu tak být vždy, zejména projeví-li zájem o dítě oba rodiče stejnou měrou, a ke slovu se tak dostává střídavá péče. To znamená, že dítě žije po určitý, zpravidla delší časový úsek s každým z rodičů. Přitom se jedná o nejdiskutovanější otázku jak mezi rodiči, tak mezi odborníky (psychology, pedagogy a právníky počínaje, rodiči  a laickou veřejností konče). Je třeba zdůraznit, že střídavá péče není vhodná pro každé dítě a rovněž klade značné požadavky na výchovnou způsobilost rodičů a jejich schopnost se dohodnout. O střídavé péči u dětí předškolního věku vůbec nemůže být řeč, a u dětí raného školního věku je pak rozhodnutí soudu o schválení dohody rodičů o střídavé péči závislé na osobnosti dítěte a výchovných schopnostech obou rodičů, ale mělo by být spíše výjimkou.

Přirozeným předpokladem střídavé péče pro starší školní děti je také to, aby byli oba rodiče schopni zjistit dítěti vhodné zázemí, což v klasické situaci, kdy rozvodem, resp. v důsledku dělení společného majetku, klesne životní úroveň obou rodičů, často možné není. Ústavní soud se nicméně k problematice střídavé péče staví pozitivně v případě, že oba rodiče projevují o dítě skutečný zájem a chtějí jej mít v péči a zároveň oba naplňují tato objektivní kritéria: pokrevní pouto mezi rodičem a dítětem, míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče té které osoby, schopnost osoby usilující o svěření dítěte do péče zajistit jeho fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby, a konečně přání dítěte; a to ve zhruba stejné míře. Pokud některé z těchto kritérií jeden z rodičů naplňuje výrazně lépe, je zpravidla v zájmu dítěte, aby bylo svěřeno do péče tohoto rodiče. Nicméně, požadavku rodiče na střídavou péči soud nevyhoví z důvodů majících oporu v ochraně nejlepšího zájmu dítěte. Mezi tyto důvody patří například specifický zdravotní či psychický stav dítěte, v jehož důsledku by střídavá péče představovala pro dítě nepřiměřenou zátěž, velmi velká vzdálenost bydlišť rodičů, a to zejména v případech, kdy by tato velká vzdálenost mohla zásadním způsobit narušit školní docházku dítěte nebo naprostý nedostatek komunikace mezi oběma rodiči (nález Ústavního soudu sp.zn. I. ÚS 1554/14).

Při rozhodování o svěření do péče má být soud vždy veden hlediskem nejlepšího zájmu dítěte. Nejlepším zájmem dítěte je vždy především „rozumná“ dohoda rodičů. V praxi tak může být stanovena i asymetrická střídavá péče, pak časový úsek, ve kterém rodič pečuje o dítě, není  pro oba rodiče shodný. Jsou-li rodiče schopni spolu normálně komunikovat a na kontaktech se domluvit, je dle mého názoru vhodnější a jednoznačně v zájmu dítěte  domluvit se na svěření dítě do péče jednoho s nich a s druhým rodičem upravit široký styk.  Jakkoli má druhý rodič právo na výchovu svého potomka, dítě má právo především vyrůstat v atmosféře lásky, štěstí a porozumění (Preambule Úmluvy o právech dítěte).

Rozvádějící se manželé si často neuvědomí, že pokud se na podstatných věcech se svým partnerem/partnerkou  nedohodnou, rozhodne za ně třetí strana a takové rozhodnutí nakonec nemusí vyhovovat ani jednomu z nich. To s týká nejen svěření dítěte do péče, ale i stanovení výše výživného, kvůli němuž se často situace vyhrotí.

Vyživovací povinnost náleží oběma rodičům a trvá od narození dítěte do okamžiku, než je dítě schopno samo se uživit (ano, i dětem starším 18. let studujícím vysokou školu náleží výživné jako dosud nezaopatřeným). Životní úroveň dětí a jejich rodičů má být zásadně stejná. Při určování rozsahu vyživovací povinnosti se přihlíží k tomu,  který z rodičů a v jaké míře o dítě osobně pečuje, případně se stará o rodinnou domácnost. Při určení výše výživného soud přihlíží k odůvodněným potřebám dítěte a jeho majetkovým poměrům na jedné straně, na druhé straně pak ke schopnostem, možnostem a majetkovým poměrům povinného rodiče. Při hodnocení povinného rodiče soudy zkoumají, zda se tento bez důležitého důvodu nevzdal výhodnějšího zaměstnání, výdělečné činnosti nebo majetkového prospěchu, případně zda nepodstupuje nepřiměřená majetková rizika (u podnikajících rodičů přitom soudy nevychází pouze z evidenčních údajů o hospodaření, ale z jejich celkové životní úrovně). Pokud povinný rodič v řízení o výživném nevyvine patřičnou součinnost ke zjištění jeho příjmů a majetkových poměrů (např. v případě podnikajícího rodiče nepředloží svá majetková přiznání a účetnictví vztahující se k relevantnímu období, případně vykazuje dlouhodobou ztrátu), bude soud vycházet z toho, že jeho průměrný měsíční příjem činí 25 násobek životního minima.

Stále ještě platí, že v 90% (nedohodnou-li se rodiče jinak) svěří soud dítě do výchovy matce a otci je určeno výživné, když dle stávající judikatorní praxe osobní forma péče matky vyvažuje peněžní plnění. Otci vnímají takový stav jako nespravedlivý, když výživné platí k rukám matky,  ale přitom  fakticky nemají možnost podílet se na rozhodování o tom, jak bude s penězi naloženo, zákon jim nedává ani možnost následné kontroly. Přitom, co se týče osobní péče matky, zde soudy nezjišťují, zda péči vykonává matka skutečně osobně a zda ji nepřenechala například prarodičům nebo tzv. třetímu (sociálnímu) rodiči, který s ní sdílí společnou domácnost. Neplnění vyživovací povinnosti je možno velmi účinně vymáhat a opakované neplnění vyživovací povinnosti je trestným činem. Neplnění povinností matky ve vztahu k osobní péči o dítě se úspěšně domáhat nelze.

Ke sjednocení rozhodování soudů v otázce výše výživného byly  v r. 2010 Ministerstvem spravedlnosti vydány tabulky. Nejsou závazné, mají charakter pouhého doporučení, ale advokáti i soudci z nich běžně vychází. Rozvádějící se klienti s nich získají představu, v jakém rozsahu bude soud výživné vyměřovat. Výše výživného je stanovena jako procentuální rozmezí z měsíčního čistého příjmu povinného rodiče.

KategorieVěk dítěteProcentuální rozmezí
1.0-5 let11-15%
2.6-9 let13-17%
3.10-14 let15-19%
4.15-17 let16-22%
5.18 a více let19-25%

 

V nejčastějších případech, kdy je dítě svěřeno do péči matky a otci je uloženo přispívat na jeho výživu, není lehké určit částku, kterou bude otec přispívat na výživu svého potomka. Před rozvodem byl jeden rozpočet a rodina s tím vycházela, po rozchodu se výdaje rodičů vlivem zajištění další domácnosti (jeden z nich se obvykle stěhuje jinam) znásobí,  ale příjem zůstává stejný, nebo i poklesne například vlivem nesplnění pravidel pro uplatnění odpočtů, slev a daňového zvýhodnění. Zde je třeba zdůraznit, že nelze míchat dohromady nárok na výživné pro nezletilé děti (které náleží dětem, byť je hrazeno k rukám matky) a nároky rozvedených manželů z vypořádání společného majetku. Pokud si například rodiče pořídili za trvání manželství dům na hypotéku a tento dům si jeden z nich ponechá s tím, že hypotéku doplatí, nelze výdaje na splátky hypotéky zohlednit při stanovení výše výživného. Je tak zcela logické, že zachovat stávající životní úroveň není možné ani jednomu členu původní domácnosti. S rozvodem tedy vždy klesne životní úroveň všech zúčastněných. Viděno touto optikou, rodiče by měli rozchod či rozvod  důkladně přehodnotit.